Zvládneme to?

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Bylo to svým způsobem krásný. Jak jsme chodili do lesů, luk a strání. Jak jsme šili roušky. Jak jsme na balkonech tleskali těm, kteří netrávili karanténu v teplech domovů, ale jeli prakticky non-stop, a to jenom proto, abychom to ustáli. Abychom vyhráli. A my jsme to ustáli, ale vyhráno, zdá se, nemáme. Znovu nám jde o hodně. Znovu bychom se logicky měli zavřít v teple domova, utíkat do přírody, šít roušky a tleskat. Ale neděláme to. „Druhá vlna“ je jiná….

Na tu první jsme naskočili nesměle, s pokorou a obavami. Ale naučili jsme se bravurně surfovat, a tak nás neumlátila…. Až jsme se jednoho dne ocitli zase na břehu; sebejistí možná víc, než je nám vlastní… S lokty ostřejšími možná víc, než bylo nutné….

Pak přišla další vlna. A spláchla nás tak samozřejmě, že to až zaráží. Jenže tahle vlna je docela jiná. Divoká. Nestálá. Točí se tak, jak fouká vítr, a ten vítr fouká odporně a ze všech stran. Takže je to pořádný drama. Takový drama, na který jsme, zdá se, nebyli připravení…

Anebo je ta vlna pořád stejná, jen my jsme se změnili??? 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nechci a nebudu komentovat koronavirus. Už ne. Už mi spadl hřebínek. Ne proto, že bych se ho začala bát, anebo se naopak přidala k táboru těch, kteří demonstrativně pálí roušky a záměrně bojkotují všechna opatření. Nejsem ani hypochondr, ani idiot. Jsem ale jenom člověk, navíc mám pořád nezadržitelný dojem, že až příliš empatický, a proto jsem se nechala strhnout mediální masáží, která je – řekněme si to upřímně – ku*evsky drsná! Zapáleně jsem se zapojovala do diskuzí. Nenáviděla jsem zastrašující hoaxy, a nevědomky šířila hoaxy z opačného konce… A hádala se, a bojovala, a rezignovala, a zastávala a najednou mi došlo, že jestli nás něco položí na lopatky, tak to nebude Covid-19, ale budou to právě ty rozepře.

To napětí, které je přirozené a naprosto relevantní situaci, ale jemuž schází ventil. Nám lidem schází ventil. Upustit páru, to je, oč tu běží. Ale ne tím, že na sebe budeme vzájemně plivat špínu.

Ruku na srdce. Vláda nás nepodrží. Hrad nás nepodrží. Držet se musíme my sami a úplně nejlíp to půjde, když budeme podpírat jeden druhýho. Tenhle kůň je zatraceně divokej. Tak divokej, že ho pánové nahoře absolutně nedokážou ukočírovat. Anebo by dokázali, ale nechtějí. Kdo ví… Tak si ty otěže halt čapneme sami a nějak už tohle všechno ukočírujeme. Prvním krokem by mohlo být třeba to, že se budeme respektovat a přestaneme ztrácet čas přesvědčováním o tom, kdo má a kdo nemá pravdu…

Já vím, že to bolí. Rozhořčení bolí. Křivda bolí. Omezení svobody a finanční ztráty ukrutně bolí!!! Ale když budeme ve vzteku plivat oheň po všech, dotkne se to i těch, kdo za to nemůžou. Těch, kdo při nás vždycky stáli. Těch, kdo si to nezaslouží.

Strach plodí další strach, zlo další zlo a napětí se násobí. A to je opravdu to poslední, co v téhle chvíli potřebujeme. Navíc je to tak únavné, energii beroucí a zbytečné!

Čas běží. Rodina čeká. Příroda volá. A svět se točil, točí a bude točit dál… 

Tak co, dáme to i napodruhé? :*

 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď