Zoufalé matky dělají zoufalé věci

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

… třeba skáčou po jedné noze doprava a doleva, protože se tomu jejich dítě směje. Ale dělají i spoustu jiných, zdaleka ne tak roztomilých věcí. A ty, které tvrdí, že to není pravda, je dělají s naprostou pravidelností.

Původně jsem chtěla jít žehlit, protože dítě spí, uvařeno je, uklizeno taky, sebe jsem rovněž vzala jakžtakž do parády, ale ta metr a půl vysoká pestrobarevná a jarní loukou vonící hora čehosi mi říká, že mému domovu k dokonalosti přeci jen něco schází.

No, takhle: nežehlím, ale píšu. Předpokládám sice, že ačkoli mám kolem sebe houf věrných a dobrosrdečných čtenářů, žádný z nich mi prádlo vyžehlit nepřijde, ale já jsem zkrátka zasednout a začít psát musela. Je to jednoduše ta nejlepší terapie.

Tak tedy, kdepak jsme to skončili? Jasně, zoufalé věci. Dneska před obědem jsem se tak zoufale snažila své dvouleté dceři vysvětlit, že se krucinál ksakru ale už čurá do nočníku, nikoli vedle na gauč, že jsem si na ten nočník demonstrativně sedla. „Vidíš, TAKHLE se to dělá!“ Potěšilo mě, že nočník nepraskl, a tudíž zřejmě má smysl pokračovat v zaběhlém životním stylu. Nepotěšilo mě, že se na mě dcera zkoumavě podívala, prohlásila: „Jo, mami, ano,“ a svižnou chůzí odkráčela vyčurat se pro změnu za gauč.

Naprosto zoufale si připadám, když sedím zamčená na záchodě minutu poté, co jsem dceři řekla, že jdu do práce. Kdyby takhle pracoval každý, naše ekonomika by dostala teprve na prdel! Nicméně, pochopte. Večer uspává tatínek. Je to jeho rituál a můj spásný bod, k němuž se ZOUFALE ráda upínám. „Jdu na nákup,“ to je taková milosrdná lež, kouzelná formulka, která na Alenku zabírá… V ostatních případech obvykle začne plakat, řvát, ZOUFALE řičet, že chce maminku, nikoli tatínka, a to je pak, přátelé, vážně na mašli.

Selfie s názvem: Milosrdně

Občas zapnu fén na maximální výkon, abych neslyšela, jak se na mě mladá dáma hlasitě dobývá, a pak překvapeně řeknu: „Copak lásko, ty jsi mě volala?“ Tuhle větu ostatně používám dost často, můj manžel by vám o tom mohl vyprávět (a pravěpodobně by u toho měl taky poněkud ZOUFALÝ výraz…). Sorry jako, jsem jenom člověk!

Když už jsme u toho hýčkání zevnějšku: někdy si připadám tak ztracená a ošklivá, že zabořím obličej do kosmetické taštičky a rychlostí blesku si pořídím „selfíčko“ (Ty z vás, které to alespoň jednou během mateřské neudělaly, považuji za nenormální, případně dokonalé.). Teda, ono je to taky trošku zoufalství, hlavně když do displeje zíráte málem s obdivem, ale když potom fotku přetáhnete do PC, realita je tak nemilosrdná, že na chvíli nenávidíte celý svět.

Dokážu dvacetkrát během jediného oběda zazpívat „Skákal pes přes oves,“ a v závěru u: „… hop a skákal dále“ skutečně nadskočit. I se židlí. A držím přitom v ruce lžičku a nic mi z ní neukápne! Machrovinka, co? Uznávám, taky poněkud zoufalá. Ale funguje, to je hlavní!

Naprosto bez rozmyslu beru malou ven, když prší, protože to miluje. Zoufale se pak snažím otírat si rozmazanou řasenku, protože tu používám taky zcela bez rozmyslu. Můj problém. Docela zoufale taky musím vypadat, když Alenku naháním po sídlišti s jekotem: „Myšičko, to není kamínek, to je psí hovno, kolikrát už jsme o tom spolu mluvily?!“, anebo když stavím stotřicátýpátý hrob pro stotřicátéhopátého mravence, kterého hladila tak intenzivně, až ho zabila. Ona se mu něžně omluví…. A kdo se omluví mně? (Odpovím si sama.)

Zoufalé mi taky připadá půl dne nejíst, a když jde malá v poledne spát, lačně si nasypat do pusy odměrku jejího umělého mléka. Někdy dvě. A zapít to vodou. Někdy mlékem. A někdy sklenicí piva. Maličko k uzoufání se cítím v 5:15, kdy mi zcela vyspalá mylejdy vysype na hlavu krabici se zvířátky, vezme do ruky slona a zavolá: „Ahoooj, já jsem… žirafa!“ a chvíle totálního zoufalství pravidelně trávím zhroucená ve sprchovém koutě, ale vděčná za chvíli samoty a klidu.

Nerada bych, aby tenhle článek vyzněl tragicky. Ona je to spíš tragikomedie. Vím totiž, že jednou se tomu všemu budu smát – už teď se často od plic směju, nemyslete si :). Ale taky dobře vím, že čas letí jako splašený, Alenka poroste, vyroste a jednou nám řekne: „Tak se mějte, rodičové, čau.“

A to teprve, přátelé, bude to pravé zoufalství…

Tak si těch svých harantů užívejme dosytosti a k uzoufání rádi 🙂 :-*

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď