Matky v karanténě…

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

… jsou vlastně  tak trochu pořád, ne? 🙂 Takže jakápak změna? Přesně tím jsem se uklidňovala, když situace kolem COVID-19 začala houstnout a mně došlo, že nastávají krušné časy.

Totiž, trávit čas na mateřské dovolené znamená všechno, jenom ne tu dovolenou 🙂 (matky pochopí, otcové nechť jsou zticha). Líné ráno? Jsi upadla, ne? Vstát a být v pohotovosti! Hrát si. Nachystat jídlo. Nakrmit dítě, v lepším případě i sebe. Klidným tónem vysvětlit dítěti, že jeho snídaně je stejně dobrá jako ta vaše, tudíž není důvod, aby svou odmítalo a po vaší se sápalo. Domlouvat. Prosit. Rezignovaně se vzdát vlastní snídaně ve prospěch toho tyrana. Hrát si. Vyčistit si zuby. Pokud možno klidným tónem vysvětlit dítěti, že opravdu není nutné, aby mezitím vytahalo celý botník a snažilo se nazout si kozačky na hlavu. Hrát si. Odpovídat. Domlouvat. Jo aha, taky na záchod si skočit… Klidným, co nejklidnějším tónem vysvětlit dítěti, že sakra krucinál není dobrý nápad sednout si tam s vámi! Uklidnit se, prodýchat se. Hrát si….. A v mezičase posouvat pohledem rafičky hodin a sobecky si přát, aby potomek začal vykazovat neklamné známky únavy a šel si lehnout.

Jo jo, je to krásné období a bez nadsázky – děti jsou dar. Štěstí. Křišťálově čistá možnost, jak se sám na chvíli stát dítětem, resetovat mozek a ve vteřině omládnout (asi aby se vybalancoval ten tragický spánkový deficit 🙂 ). Nicméně, zkuste se s nimi zavřít doma. Jasně, domov není vězení!! A tak den co den vídám rozjařené tváře svých kamarádek a jejich ratolestí a dojímám se nad momentkami pořízenými na čerstvém vzduchu. Grilování na zahradě v poslední zimní den… Stavění sněhuláka v první jarní den… Piknik na balkoně. Útěk do polí….

No jo. Jenže k našemu bytu jaksi nenáleží ani zahrada, ani balkon. Piknikovat můžeme leda ve sklepní kóji, ale o společnost umělého vánočního stromku, staré židle a zaprášeného kola zase tak moc nestojím. Utíkat můžeme, ale ruku na srdce: vprostřed sídliště se pole hledá těžko. Popojet autem? Bože, jasně že mě to napadlo! Ale zkoušeli jste se vzdát těžce nabytého parkovacího místa, když modré zóny dočasně nefungují? Sorry jako, ale kroužit pak 40 minut kolem jako sup a hledat jediné, jediné místečko, na to nemám kapacitu. Při posledním takovém pokusu jsem v zoufalé snaze  z a p a r k o v a t  odřela nárazník o patník (ne, nevšimla jsem si ho), odřela bok o jiné auto (ne, nevšimla jsem si ho a ano, přiznala jsem se) a snažila se opakovaně rozjet se zataženou ruční brzdou (ne, nevrátím řidičák!!).

Takže co se mění? Naprosto všechno! Většina našich milých malých rutin vzala za své. Z pravidelných procházek se stalo bleskurychlé „venčení“ provázené mým zoufalým: Kočičko, neboj, já nejsem pan doktor (a můžu mít roušku třeba s králíčkem Bingem, je jí to úplně fuk). Všechny knížky už jsme přečetly, a tak je čteme vzhůru nohama. Všechny kostičky už jsme si poskládaly, a tak je lehce okusujeme (chuť těch dřevěných mě prostě vrací do dětství!). Tkaničky do všech bot už jsme navlékly, a tak jsme je zase vytáhly a věšíme si je na krk místo náhrdelníků….

Ale v podstatě je nám krásně. Teda, za své dítě mluvit nemůžu, ale troufám si tvrdit, že se má dobře. Dokonce mám dojem, že v těch jejích neposedných očích vidím ještě zářivější jiskry, než jaké tam poskakovaly dosud. Můj pohled je sice o poznání vyhaslejší, ale upřímně: na mně zase tolik nezáleží.

Hlavně, že jsme spolu 🙂 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď