Ten smích, panebože, ten smích!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Ach, ten sladký, vzácný okamžik, když dítě spí… A těch povinností, co najednou vyvstanou! Obvykle bych jednu po druhé poslušně a zcela automaticky splnila, abych si je mohla vyškrtat z to-do listu, ale dneska udělám výjimku. Dneska se totiž dojímám…

Moje dítě spí a vůbec netuší, že jeho matka sedí schoulená na gauči a má co dělat, aby ji to vlnobití emocí neumlátilo. Cítí se strhaná. Strhaná a stará. Pokusí se na sebe usmát do displeje telefonu. Jo, docela to jde…. Ještě pořád to jde….  Vlasy ujdou. Oči jsou fajn. Možná i ta brada, alespoň z určitého úhlu… Jenže diastáza. Jenže strie. Jenže kruhy pod očima. Jenže nehty, které zoufale volají po manikúře. Jenže prsa, která to snad nemůžou myslet vážně!

Ano, většina matek se prostě někdy cítí úplně na ho*vno. Jenže přesně ve chvíli, kdy už je to tak akorát na to napřáhnout se a rozmlátit všechna zrcadla světa, přijde docela jiná emoce. Dojetí. Pýcha. Úcta. To vědomí, že díky vám tu je nový život. Že už nikdy, nikdy nebudete na světě sama. Že jste pro někoho vším. To pouto. Ten pár důvěřivých očí. Ta zodpovědnost. Ta vůně vlasů, ve kterých se zachytil čerstvý vzduch, zrnka písku a obláčky ovocné pěny do koupele. Ten zvonivý smích, panebože, ten smích! Kdyby pro nic jiného, tak pro něj se vyplatí ustát všechny pohromy světa!

A tak si tu tak sedím, co chvíli vyskočím a jdu se podívat na ten uzlíček, co spí v dětské postýlce a je mu úplně fuk, že se tu pouštím do životních filozofií. On má totiž jednu jedinou: ŽÍT, TADY A TEĎ. Žít naplno. Žít pro všechno a pro všechny. Na sto procent, žádné flákání!

  • Proto ti odpouštím, dcero moje nejsladší, že mi s ryzí pravidelností cucháš nervy. Odpouštím ti ten rozlitý olej, po kterém jsem uklouzla a natáhla si třísla, ztracené náušnice, které pro mě znamenaly víc, než si dokážeš představit, rozkousanou kabelku, tisíckrát politý gauč, rozcupovaný botník i počmárané zdi.
  • Nevadí mi dvacetkrát denně prát špinavá trika a potahy. Nevadí mi tahat ze záchodové mísy utěrku, kterou jsi tam hodila, protože jsi s ní pak chtěla vytřít podlahu. Nevadí mi, že mi skáčeš po jizvě od císařského řezu a že se mi směješ, když se snažím cvičit, kape ze mě pot a mám pocit, že kolaps je za dveřmi.
  • Za tu dobu, co tě mám, už absolutně toleruju tvoje noční výstupy i fakt, že mi ráno co ráno skočíš na hlavu a je ti šumák, že je 5:20 a že jsem šla spát o půlnoci, protože jsem ti pekla bábovku a žehlila pyžamka….

 

Jen buď, prosím, šťastná. Potom bude i můj svět takový. Protože… můj svět jsi ty :-*

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď