Svět vypadl z rytmu

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

A my s ním. Všechno je vzhůru nohama, všechno je jinak. Tuhle globální změnu způsobil jeden jediný virus. Rozprostírá se napříč celou zeměkoulí, docela tiše a nenápadně, až by se mohlo zdát, že se přišel jen podívat, jak si tu žijem….

Jak se plichtíme, honíme, jak se snažíme být vidět, slyšet, jak se zuby nehty držíme svých pravd, jak si namlouváme, že to nám patří svět, jak se předháníme, ignorujeme a odmítáme klopit uši… To všechno vidí. A dost možná mu připadáme směšní tím, jak si tu pobíháme sem a tam. Jako mravenci. Jenže na rozdíl od nás mají mravenci úctyhodný řád a jsou dokonale sehraní. Takoví my neumíme být. Nebo možná… neuměli jsme.

Jestli jsme si covid-19 zasloužili? Ne, tohle tvrzení mi připadá hodně přes čáru. Nikdo si nezaslouží umírat v beznaději a sám. Nechci psát o tom, jak strašnou daň si koronavirus vybírá a jak je mi to líto. Tahle informace je sice nezpochybnitelná, ale nikomu nepomůže… Ze dne na den se ten náš svobodný a rozlítaný svět ocitl v kleštích. Ze začátku jsme se sevření bránili s lehkostí nám vlastní. Dnes už víme, že zlehčovat situaci nemá smysl, protože je vážná. A že jsme tomuhle sevření i přes všechnu svou pokrokovost a sílu zůstali napospas.

Změny, které přišly, s námi zacloumaly. Svět vykolejil. Lidstvo vykolejilo. Každý jedinec sám v sobě vykolejil. A bude vážně těžké znovu nasednout a jet dál. Po stejných kolejích, ale jinou krajinou… Jakou bude mít podobu, je na nás. Na nás závisí, jestli budeme vykukovat z okýnek a lačně vdechovat čerstvý vzduch. Jestli se nám cestou naskytne pohled na rozkvetlé louky, jestli nám v uších bude rezonovat výskot dětí, jestli se budeme opět cítit v bezpečí…

Moc nám to přeju. 

Ano, nosíme roušky. Jak nepohodlné, jak nepřirozené… Ale všimli jste si, kolik lidí se dokáže smát i se zakrytými ústy? Kolik je najednou kolem nás usměvavých očí? Všimli jste si, jak po prvotní hysterii zástupy lidí u pokladen utichly? Jak navzdory nařízenému odstupu, který respektují, drží pospolu? Všimli jste si, jak krásně zní města, když v nich ubyde hluk? Jak průzračné jsou vody, které nikdo nekalí? Jak vzácně najednou zní obyčejné: „Ahoj“ od našich příbuzných a známých?

Lituju každého života, který skončil. Bolí mě to. Trhá na kusy. Ať chci, nebo ne, cítím zármutek pozůstalých, to zoufalství, tu křivdu. Přes to všechno pořád věřím. Třeba v sílu pozitivních myšlenek. V hodnotu úsměvu. V léčivé pohlazení. V umění pokory. V bohatství nalezené uprostřed bídy. V kouzlo přírody. Věřím v nás. A v to, že oprášíme základní hodnoty; přesně ty hodnoty, na které jsme v tom dosavadním, uspěchaném a nekompromisním světě, zapomněli….

Ať nejsme jenom sami za sebe, ať jsme především spolu….

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď