Strasti mojí slasti aneb Mám mouku až na plicích

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

„…. Mamina nám robievala šulance s makom. Alebo s orechami,“ zasnil se manžel, zrovna když jsem chystala dušenou mrkev. Já ti dám šůlance, pomyslela jsem si a dělala, že ho neslyším. Půl hodiny poté ale stojím u sporáku a hnětu těsto…

Zkrátka lidem ráda plním přání. Ta gastronomická obzvlášť. Vlastně dodnes nechápu, proč jsem kývla na to stát se bohemistou a hrabat se v jazyce českém, když se mnohem raději nořím do těst, omáček a polévek :). Zřejmě mi nějaký vnitřní hlas tenkrát správně našeptával, že z písmenek se nepřibírá. A tak jsem si vaření nechala jako hobby.

Zkouším leccos, poslední rok hlavně kuchyni zdravou, cukrfree, glutenfree, ideálně ještě lowcarb. Nekamenujte mě. Baví mě to. Chutná mi to. Léčí mi to tělo i duši. A až vám sem v příštích týdnech hodím pár receptů, budete mluvit stejně! Jenže doba je zlá a mně přišlo tak nějak přirozené poohlédnout se i po receptech, které nevyžadují tolik ingrediencí. A tak jsem otevřela staré, stařičké kuchařky. Ty, jejichž stránky jsou lehce zažloutlé a významně umaštěné – neklamný znak toho, že nestály zastrčené v policích, ale byly každodenní součástí českých a slovenských domácností.

Tyhle pokrmy mají ohromnou výhodu: jsou levné a neskutečně dobré. A rozhodně ne nezdravé! Základ většiny jídel tvoří brambory, kysané zelí, trocha sádla (ne, v malém množství cévy prostě neucpává), vajíčka, bylinky a koření, trocha mouky, kterou lze naprosto bez výčitek nahradit celozrnnou variantou a namísto cukru konečně spotřebovat ta kvanta džemů, marmelád a kompotů, které naše maminky rok co rok neúnavně vyrábějí, aby je po deseti letech plesnivé vyhodily :-/.

Ano, je to poklad. Klenot. Můj svatý grál v těchto dnech, kdy by ani psa bez roušky ven nevyhnal, obchody jsou poloprázdné a rodina má hlad. Má to ale jeden háček: BORDEL. Bože můj, ten bordel všude okolo! Nechápu, jak to naše maminky a babičky dělaly, že měly domácnost jako z cukru a jejich zástěry zůstávaly povážlivě dlouho naškrobené. Já můžu vařit v neoprenu, s plexisklem na hlavě a stejně budu jako prase. Já i moje kuchyňská linka…

A tak zatímco si pan manžel a moje dvouletá kyselina pochutnávají na domácí kuchyni, já drhnu vál, leštím plotýnky, plním myčku, chladím popáleniny (nikdy jsem nebyla manuálně zručná, ale… Jen si zkuste udržet chladnou hlavu, když ji máte imrvére nad rozpálenou troubou! 🙂 ) a nepolykám jídlo, nýbrž žal. Jasně, že se můžu najíst potom. Jenže ohřívané já nerada, víme??? 🙂

Tak řekněte, je tohle fér?!

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď