Neberte nám Vánoce!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

A sentiment, rozjímání a dojímání. Protože to k tomu zkrátka patří. Tedy, patří to k mým Vánocům. Ale vím, že někdo to má úplně jinak, třeba docela opačně. A žíly si kvůli tomu tedy rozhodně netrhám… A dotyčným teprv ne!

Takhle: je mi jedno, jak má letos vypadat trendy výzdoba. Já mám staročeskou, a to už 8 krásných let. Nevím, v jakém pořadí se zapalují svíčky na adventním věnci, a dodneška jsem si nezapamatovala, jaké barvy volí křesťané. A nechápu, proč bych si měla připadat divně za to, že peču cukroví. Ano, peču. To brutálně nezdravé. Protože v naší rodině se cukroví vždycky peklo ve velkém. Ne pět druhů, ne deset druhů. Prostě mraky. Mamka každé ráno ve čtyři pustila koledy, tiše si zpívala a pekla a my jsme se ségrou vstávaly do vyhřátého bytu, provoněného vanilkou, kakaem a leštěnkou na nábytek, která je pro mě dodnes symbolem čistoty a Vánoc. Díky, mami :-*.

Vánoce jsou nádherné svátky. Důstojné a rozvážné. A mě pokaždé neskutečně dojímají. Dojímá mě ta skromnost a zároveň slavnostní očekávání, dojímají mě mše, dojímá mě pohled na mou dceru, která začne tleskat pokaždé, když v okně rozsvítím vánoční hvězdu… Dojímám se a bulím (to ostatně dělám během celého roku, ale tohle je jediné období, kdy mi je to doma  tolerováno:)).

Tak třeba dneska… Zadělávala jsem těsto na vanilkové rohlíčky a vzpomínala, jak děda babičce vždycky nadšeně pomáhal a jak ona jeho nadšení ale vůbec nesdílela, protože jestli něco patřilo výhradně jí, pak to byla právě kuchyně… Jenže můj děda byl ten typ člověka, který musí být užitečný, jinak jeho život ztratí smysl :), a proto ho babička nechávala alespoň šlehat sníh a krémy. Tím starým oranžovým ETA šlehačem, který má mimochodem dodnes… Děda měl tu atmosféru rád. A všechno komentoval. Bohuno, dej tam víc ořechů. Zamíchej to ještě. Kdepak, naše máma, ta umí, ta umí...

Fotku dědy mám – možná právě proto – v kuchyni, přímo nad kuchyňskou linkou. V mém království, na mém území. A jak jsem tam stála a na tenké plátky krájela máslo, které v tichosti dopadalo do měkké peřiny z mouky, začaly mi po tváři téct slzy. Taky v naprosté tichosti. Byla jsem vděčná. Za to, jak a kde jsem vyrůstala. Dívala jsem se po očku na tu fotku, kde dědovi jiskří oči radostí, a věděla jsem, že by na mě byl pyšný. A nejen za to, že jsem do vanilkových rohlíčků záměrně dala trochu ořechů navíc, přesně jak to měl rád…

Na druhou stranu – naprosto chápu, že někdo Vánoce neslaví. Anebo neprožívá. Že si cukroví raději koupí. Že ho nenapadne si pustit koledy. Že s ním pohled na majestátní vánoční strom vprostřed Staroměstského náměstí nic nedělá. Nesměju se. Nerýpu. Nekroutím hlavou. Toleruju, nebo se o to alespoň snažím. Protože i o tom jsou vánoční svátky. Přesněji řečeno – o tom by měl být život tak nějak komplexně…

Proto vás prosím, neodsuzujme se. Alespoň teď ne. Já vím, že spoustě z vás lezou na nervy fotky adventních věnců, nazdobených perníčků a momentek z vánočních trhů. Nechte to tak, vždyť ono to zase přejde… A stejně tak my, kteří Vánoce prožíváme tak nějak – totálně, nepohrdejme těmi, kdo je raději prosedí v kanceláři, odletí za teplem nebo vánoční dárky kupují na Štědrý den na benzinové pumpě. Jeden do druhého nevidíme – do vzpomínek, zážitků z dětství, které – ať chceme nebo ne – v obrovské míře určují to, jak jednou sami budeme prožívat a žít. A tak se raději soustřeďme sami na sebe.

Přeju vám všem, nám všem, ať si osvojíme umění být sami sebou, bez ohledu na to, co si myslí okolí, a ať sebereme odvahu a sílu k tomu naplnit staré dobré poselství: Žít a nechat žít…

Nejen o Vánocích.

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď