Na hygge vám kašlu!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Uvolni se. Prodýchej to. Prožij to. Pusť to. Uzemni se. Povznes se. Vymlať to ze sebe. Pohřbi to v sobě. Taky jsou vám tyhle fráze povědomé? Povzbudivě na nás halekají z médií, psychologických poraden, jógových center… Jenže víte co? Pořád jsou to JENOM FRÁZE…

Řada písmenek, z nichž si můžeme, ale taky nemusíme cokoli vzít. Já vím, že všechny tyhle rady jsou dobře míněné. Ostatně – můj blog jich je plný! :)) Jenže blog je blog, cancák, místo, kam se chodím vypsat, postěžovat si, zaradovat se, sdílet informace, zážitky, prožitky… Nemám za úkol čtenáře vychovávat, školit, mentorovat.. A tak mi prosím odpusťte, jestli občas mé články vyznívají agitačně. Je to proto, že píšu spontánně (což ostatně dělám vždy a ve všem a ne vždy a ve všem je to výhra), bez příprav, bez úprav, bez cenzury.

Nicméně… Pravdou zůstává, že to, jak se vypořádáváme se svými smutky, zlomeninami, bolestmi, ztrátami, vztekem, je naše věc. A nikdo nemá právo určovat, která z cest je ta nejhladší, která z možností ta nejlepší, který ze způsobů ten nejefektivnější. Všude kolem nás je tolik inspirace, že se to už člověku začíná zajídat, nemyslíte? Nebo jsem jediná, komu při pojmu hygge vstávají vlasy na hlavě? Pozor: hygge miluju a uznávám. JENŽE, hygge je dneska tak trochu úplně všechno – i to, co s tím nemá lautr nic společného. Zdá se mi, že všichni mají patent na rozum, klíč k úspěšnému manželství, jiskru v oku, odhodlání, morálku průzračnou jako křišťál, nezlomnou vůli, rozum, který správně našeptává, srdce, které ideálně tepe….. a v šuplíku kilo trávy nebo cisternu chlastu v minibaru. Jinak to nevidím. 

Protože přece… za normálního stavu, za normálního lidského stavu by všichni tihle lidé, kteří neúnavně sypou z hrdla/pera jedno moudro za druhým, museli alespoň jednou za čas odložit tu superpozitivní minimalistickou hygge veggie masku a sdělit světu, že se spletli. Alespoň v něčem, alespoň někdy. Že šlápli vedle. Že co si mysleli, už neplatí. Že nemusíme být takoví ani makoví, že jde jen o to, abychom zůstali sami sebou. Že pravidelná večerka, sport 4x týdně, sex aspoň 2x týdně, meditace alespoň 5 minut denně, horká koupel, ledová sprcha ani lekce smíchu trvalou harmonii nezajistí.

Že je doprdele dost dobře možné, že nás všechny tyhle návody na štěstí spíš matou. Svádí z té jinak poklidné cesty, kterou jsme se vydali. Nutí myslet jinak, než jak bychom chtěli. Nutí smát se víc, než je zdrávo. Nutí rvát se víc, než je potřeba. Nutí se nutit. To je ono! Nutit se k něčemu, co nám není vlastní. Takhle: Jasně, že když budu mít neodolatelnou chuť někoho zabít, p ř i n u t í m  s e  a neudělám to :). U soudu bych s tvrzením: „Nenechám se nutit“ asi těžko obstála… Ale víte, jak to myslím; na takové ty základní myšlenkové pochody… charakterové črty… běžné události, zážitky a prožitky to asi platit bude.

Já jsem se během svého dosavadního krásně komplikovaného života mockrát ocitla těsně u dna, ale také jsem často bořila hlavu do heboučkých mraků. A vždycky to nějak dopadlo… a vždycky jsem to přežila. A vždycky jsem se poučila, a když ne, děl se mi ten samý průšvih v drobné obměně znovu a znovu… Nikdy jsem při tom nekoukala na to, co se má nebo nemá. Asi proto, že na časopisy jsem tenkrát neměla peníze, internet mě nezajímal a na nějakou hlubší analýzu mého já zkrátka nebyl čas.

Ale jakmile jsem ten čas našla (protože prostě psali, že si máme každý den vyhradit alespoň 30 minut JEN A JEN PRO SEBE), bylo zle. Nejdřív jsem nabyla dojmu, že jsem na sebe moc přísná. A tak jsem se začala mít ráda… Pak jsem zase znejistěla, jestli se náhodou nemám ráda až moc, a tak jsem se snažila držet nohama na zemi. Ty jsem tam tedy zapíchla tak pevně, že jsem se pak prozměnu nemohla odrazit, což je v životě lidském taky poměrně důležitá věc… A tak jsem se v té snaze o to být fresh a vyrovnaná začala ztrácet, až jsem se nakonec na chvíli úplně ztratila sama sobě. Chápete.

Nebojte, trvalo to, ale zase jsem se našla :), i když zrovna tahle věta je taky taková frázička… Člověk se přece hledá celý život! Musí, jinak by to byla nuda…

Co jsem tímhle svým výkřikem chtěla říct? Že je fajn mít na sebe nějaké základní požadavky, jako jsou zdravé sebevědomí, schopnost říct NE, umět se pochválit, umět se pokárat,… Ale to, jakým způsobem se vyrovnáváme s problémy, jak vyjadřujeme radost, vztek, jak prožíváme smutek nebo jak trávíme těch svých veledůležitých „30 minut denně“, je na nás. Alespoň v tomhle si nechme absolutní volnost.

Krucináldoprdelepracealeuž!!!!

 

 

 

 

Hele, tak jinak.

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď