Mamíííí aneb Jak umlčet tyrana

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

No, takhle. Názvy článků mi nikdy moc nešly a tenhle taky není žádná hitparáda. Jenže jsem nevěděla, jak lépe vystihnout situaci posledních týdnů. Z mé dvouleté samostatné dcery se stal hysterický mamánek. A ze mě uzlíček nervů.

Mamííííííí, huláká, když odejdu do vedlejší místnosti. Mamíííííí, mlátí na dveře, když jdu na WC. Mamííííííí, řičí před spaním, když zjistí, že vedle ní nejsem já, ale tatínek. Mamíííííí, sápe se po mně asi tak 1000x za den. Leze mi pod triko, schovává se do důlku v podpaží, škrabe mi pihy a věší se mi na nohy za chůze. Mamíííííí, ozývá se téměř každou noc, kdykoli se probere ze spánku…

Takže co? Takže jsem bezradná :). Tímto nikoho neprosím o radu, jak situaci řešit, protože by mi to pravděpodobně přitížilo ještě víc. Totiž, opět jsem nevydržela a požádala o pomoc strýčka Gúúgla, který mi mimo jiné řekl, že:

  • se určitě jedná o separační úzkost, 
  • se rozhodně nejedná o separační úzkost, 
  • dítě pravděpodobně zažilo trauma, 
  • dítě je pravděpodobně rozmazlený parchant, 
  • dítě je určitě nemocné, 
  • dítěti musím vyhovět,
  • dítěti nesmím vyhovět,
  • musím být trpělivá,
  • musím být trpělivá, 
  • musím být trpělivá…. 

Jenže trpělivost je právě ta ingredience, která k tomu, abych upekla laskavý dort mateřské lásky, momentálně chybí. Jako takhle: týden se to vydržet dá. Dva týdny ještě ujdou. Ale pozvolna se přesouváme do týdne čtvrtého, a zatímco můj blonďatý anděl má, zdá se, energie pořád dost, mé baterie pozvolna vyhasínají.

A tak jsem se přepnula do nouzového režimu, podobně jako v čase šestinedělí, a jedu na automat. Vstát, pomazlit, utišit, zakřičet, pracovat, utišit, pohladit, ujistit, utišit, pomazlit, zakřičet dvakrát, pracovat, zařvat, pomazlit, brečet, utišit a padnout. 

Nefňukám. Na to nemám čas :)). Píšu to proto, protože vím, že se tenhle článek dostane, kam má. Že sdílené rozhořčení je poloviční rozhořčení. A protože kdybych se z toho nevypsala, jak je mým zvykem, praskla by mi hlava. Nebo nervy. A to by pak teprve byl kolotoč!

P.S.: Určitě mi zase přijde zpráva typu: Když jsi na tom tak špatně, jak to, že máš čas o tom psát?? Tak přátelé, můj manžel zažívá vzácné chvíle. Má totiž volno. Kdo zná mého muže, ví, že pracuje od svítání do svítání. Teď ale nepracuje. Teď drandí s Alenkou na kole a objevují spolu krásy Divoké Šárky. A ze mě se rázem stala divoká matka, která tu hodinu a půl volna chce prostě využít do poslední minuty. Tímto se s vámi loučím, a protože mi zbývá krásných 40 minut času, jdu se naprosto sobecky vykašlat na přípravu rodinného oběda a budu si číst. Knížku od Margit Slimákové, která je fantastická, mimochodem. Až jí přečtu, uvařím rodinný oběd. Zdravý, vydatný a nejspíš bez masa, protože se mi z něho čím dál tím víc zvedá žaludek (nejsem těhotná. Prostě mi jen vadí kupovat maso z velkochovů a na maso od farmářů nemám peníze). A do té doby se z mého malého tyrana možná, PEVNĚ VĚŘÍM, opět stane senzační samostatná princezna.

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď