Je tak složité žít jednoduše!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Taky vás někdy zaráží, jak zbytečně složitý je svět? Jak složití jsme my lidé?

„No od tebe to sedí,“ řekl by můj manžel, kterému připadám složitá hlavně ve chvílích, kdy si chci povídat a on ne. Jenže já nejsem složitá, já jsem  k o m p l i k o v a n á, víme? A to je sakra rozdíl! 😊

V podstatě mám ale ráda jednoduché věci. Jakmile totiž začnu být příliš obklopovaná věcmi, lidmi, událostmi, necítím se dobře. A to pak dělám poměrně radikální řešení. Úplně jednoduše například:

  • Smetu obsah pracovního stolu i všech zásuvek do krabic, dychtivě třídím a nechávám si jen to, co opravdu potřebuju (všem bývalým kolegům a kolegyním se dodatečně omlouvám – nevím, který idiot vymyslel open space, a ještě dodal, že atmosféra zde panující podporuje kreativitu a tmelí kolektiv!).
  • Vyházím na zem obsah šatních skříní a nechám si jen to, co opravdu potřebuju („Jsi úplně blbá“, pronesla moje sestra při pohledu na pár hromádek šatů, které zbyly. No jo, jenže kdo zná mou sestru, ví, že jí jedna šatní skříň nestačí. Ani dvě. A ani ta další, kterou švagr koupil v naivní představě, že snad konečně vznikne prostor i pro jeho pár hromádek…. Ne, slova mé sestry nemůžete brát vážně😊).
  • Vyházím komodu s hračkami naší dcery a nechám jí jen to, co opravdu potřebuje. Obvykle se jí ptám, co potřebuje, a světe div se, hračky to NIKDY nejsou! Na plyšáky sedá prach, všechno, co kdy hrálo, zpívalo nebo mluvilo, rozmontovala tak důkladně, že už se to opravit nedá, a na knížky smí sahat pouze pod mým drobnohledem (protože matka je komplikovaná a knížky posvátné!). V její skříni na hračky tak většinou najdete spíš otvíráky na pivo, manželovo sluneční brýle, kapky do nosu (bože klid, jsou EKO a BIO, nic, co by jí mohlo ublížit!), ruličky od toaletního papíru, sušenou levanduli, tampony nebo šroubovák.

Jediné místo, které jednoduchost postrádá, je naše lednice. Pravidelně vyházím na kuchyňskou linku její obsah v domnění, že se jednoduše zbavím všeho, co nepotřebujeme. Třeba plechovky vinných listů s rýží (ano, fakt to existuje), koupených v záchvatu předkoronavirové paniky (Trenčianský párek neměli, tak co jsem měla dělat!). Třeba načatou lahev domoviny, pocházející odněkud z východu (ne Dálného, „jen“ z Košic – ale uznejte, i to je slušná divočina). Třeba arašídovou Milku, která je tak drzá tím, jak je přeslazená, až na ni mám vztek (a tak ji pak vzteky půlku sním a mám na sebe vztek, protože mě z toho cukru štípe krk – ale PMS se zkrátka neptá!).

… Nakonec tam všechno úhledně narovnám zpátky, protože „co kdyby“. Ostatně: svůj účel plní i tyhle zbytečnosti. Pohled na tu jednu dominantní konzervu pohladí po duši a nabudí dojem, že hlady nezemřeme, i kdyby nejhůř bylo. Ta pálenka se sice polknout nedá, nicméně rozbouřený moudrák vpravo dole dokáže vypálit tak, že pak na dlouhé týdny dá s bolestí pokoj. O té Milce jste jakože nečetli, tu prostě zahážu 90% Lindtkou a budeme se tvářit, že PMS ani ona  n e e x i s t u j í.

 

A jak jednoduše si žijete vy?

 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď