A tak si fňukáme…

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

… Všichni a kvůli všemu. Nemáte ten pocit? Já ano. A moc mě to trápí. A přemýšlím, kde se to v nás bere.

Proč máme potřebu neustále lamentovat a nadávat? Když svítí sluníčko, svítí moc. Když prší, prší málo. Když jsme ve vztahu, vyhledáváme samotu. Když jsme sami, zoufale hledáme útěchu v náruči prvního člověka, který jde kolem… Abychom potom procitli a naříkali, jak špatné rozhodnutí to bylo.

Bojíme se změn, a přesto si neustále stěžujeme, že je náš život stereotypní a fádní. Sníme o dokonalé práci, ale zapomínáme, že k ní vede dlouhá a mnohdy náročná cesta. Vzdycháme, že jsme unavení a nemocní, ale jsme to my, kdo si neustále podlamuje zdraví. Co mají druzí, chceme také, ale o to, co máme, se sami dělit nechceme. Děti by mohly být chytřejší a samostatnější, protějšky chápavější a tolerantnější, …

Přemýšlím nad tím, jak je naše generace kritická. Vůči ostatním i vůči sobě. Jak strašně je náročná. A jestli to náhodou nejsme my sami, kdo udává to současné šílené tempo.

A víte co? Myslím, že přes všechno, co jsme dokázali (na naši obranu: není toho málo!), nám chybí pokora. Radost z toho, co je. Tady a teď. Vděčnost. A trpělivost. Naši předkové neměli klimatizované kanceláře, volnou pracovní dobu, nový MacBook, myčku nádobí, sušičku a týden dovolené navíc. Přesto byli šťastnější. I v těžkém poválečném období se dokázali smát. Všechny ty šrámy na duši i po těle, všechnu tu surovost života přijali a nesli statečně. Bez frfňání.

Víc dělali než mluvili. Víc žili než přemýšleli o tom, jak žít… 

Možná bychom si z nich měli vzít příklad. Nikoho nenabádám, aby žil podle vzoru našich předků. Vždyť dnešní doba nabízí tolik možností… tak proč je nevyužít? Myslím ale, že kdybychom přestali nad vším fňukat, spojili jsme tu naši dravost s pokorou a vděčností, všem by se nám žilo lépe a svobodněji

 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď