Zpověď matky

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Jsem máma. Už víc než deset měsíců. Můj život nabral docela jiný směr i rozměr. Je divoký, neuspořádaný, nevyzpytatelný, barvitý a barevný, i když růžová barva tedy není ta, která vždycky převládá…

Je to záhul. Snad mi moje dítko odpustí a snad mi odpustí i miliony nadšených maminek, které píšou dojemné vzkazy svým ratolestem (které sice neumí číst, ale fanoušci na Instagramu ano), oddaným manželům, stíhají vydatně spát, zdravě jíst, kulturně žít a být nádherné jako nikdy předtím.

Já vypadám nejhůř, jak jsem kdy vypadala. Proč? Protože jsem líná. Prostě nemám energii udělat si salát, upéct rybu, vypít sklenku rozpuštěného kolagenu, namíchat smoothie (a to bez ořechů a semínek odložit malé Alence, která se po něm nadšeně vrhne – HA HA HA), chodit do posilovny nebo cvičit. Nemůžu Alenku každý den na chvíli odložit, protože mám rodinu daleko, manžela od rána do večera v práci a na chůvu nemám peníze ani náturu. Můžeš přece tohle všechno dělat, když malá spí, řekla by mi kamarádka. Ne, drazí, taková multižena opravdu nejsem. Zatím ne. Možná až mi malá dopřeje aspoň 5 hodin souvislého spánku denně, možná až začne být teplo a budeme moct lítat po venku, ne jen motat se vprostřed zabláceného sídliště.

Moje Alenka je dokonalá bytost a fascinuje mě pozorovat jí, když se soustředí a špulí pusinku, když spinká a funí u toho jako lokomotiva, když se směje a dělá se jí při tom vráska stejně jako jejímu tátovi… Ale zdaleka ne všechny dny jsou tak dokonalé. Občas nemůžu. Z nevyspání jsem protivná na manžela, na Alenku, potom je mi to líto, brečím zavřená na záchodě (protože je to jediné místo, kde mám klid). Do zblbnutí používaná slova „Bác“, „Hop“, „Mimi“, „E-e“ jsem zařadila do svého běžného slovníku a už mi to vůbec nepřipadá roztomilé. Naopak, cítím se jako idiot, když je někde omylem použiju. Některé dny nezvládám mít čisté dítě, domácnost i sebe. Vždycky je něco na úkor něčeho :). A když pak manžel přijde domu a jen tak mimoděk, bez ironie nebo sarkasmu řekne: „A cos dělala celý den“, mám chuť se sbalit a odejít minimálně do vedlejšího paneláku, ne-li rovnou na jinou planetu.

Samozřejmě, že velkou část pouti zvané mateřství tvoří ty krásné, nezapomenutelné okamžiky. Rouhala bych se, kdybych řekla, že to tak není. Ale stejně tak bych se rouhala, kdybych tvrdila, že všechno je zalité sluncem. Občas je všechno zalité spíš rozkydanými příkrmy, pozdě zachycenými výkaly (velký obdiv všem, kdo si osvojili bezplenkovou metodu), pěnou z těstovin, které už zase přetekly, a mými slzami. V závěru takových dnů „blbců“ občas přijde ještě telefonát, e-mail nebo jiná zpráva, obsahující něco jako: Proč se neozýváš? Ty si nemáš nač stěžovat! Hele, co jsem dneska všechno zvládla! Malý prospinkal zase celou noc. Nejdeme pařit? Nezapomeň, zítra máš deadline!….. A sen o krásném mateřství se mění v noční můru. Občas jo. Dovopravdicky jo.

A jak to máte vy?

Vážně se vám nikdy nestalo, že jste jen tak bezvládně seděly/ ležely na podlaze, pozorovaly svého malého broučka a říkaly si: Tak tohle je to, co jsem chtěla? Ani jednou jste nostalgicky nezavzpomínaly na časy dávno minulé, na ty svobodné? Na noci, kdy jste se mohly zavrtat do peřin a vstát až další den k obědu? Ne, nejsem sobec. Své dítě vychovávám, jak nejlépe umím, a dávám mu tolik lásky a bezpečí, aby zářilo štěstím. Přesto, nebo možná právě proto mám občas právo selhat. Zapochybovat. Tápat. Vypnout. Zlenivět. Hysterčit.

My mámy to máme těžké. My mámy 21. století. Se sociálními sítěmi se roztrhl pytel. Spolu s nimi přišla dokonalost a jsem přesvědčená o tom, že ačkoli na nás ze všech stran volají moudré články: „TAKHLE REALITA NEVYPADÁ“, ten tlak je přesto šílený a snadno mu lze podlehnout. Uvěřit té vidině, že budeme stejně dokonalé, upravené, sladěné, štíhlé, vyspinkané, vycentrované jako tisíce, miliony maminek, tatínků a šťastných rodin, které známe z Instagramu. Naše maminky tomu všemu pak nevědomky nasadí parádní korunu svým: „Teda Aleno (Mirko, Martino, …….), to jsi máma? Za nás nebyly jednorázové pleny ani žádné další vymoženosti a zvládly jsme to levou zadní.“ Tak. Ještě nějaký další důvod, proč se někdy cítit víc než hrozně?

Trošku se mi dneska pletou slova. To se mi stává vždycky, když píšu něco narychlo, bez rozmyslu. Myšlenky proudí a já jim nestačím dávat hlavu, natož pak ještě patu.

Zkrátka: mateřství je náročné. A krásné, obdivuhodné, neuvěřitelné – dejte si mu přívlastek, jaký chcete, a všechny budou pravdivé. Stejně jako fakt, že občas je všechno a všichni „napřesdržku„, jak říká moje ségra. Já jen, až budete někdy znechucené tím, jak dokonale si žijí vaše kamarádky (ty bez závazků nebo ty, které mají děti, „o kterých ani neví“) – věřte, že i tohle je normální. I to k tomu patří. A nejste o nic horší máma než ta, co se pořád usmívá a září štěstím. Vy si dovolte občas i pohasnout. Tyhle malý mateřský bouřky jsou vlastně docela fajn, stejně jako ty opravdový. Pročistí se po nich vzduch (rozuměj hlava) a svět je zase vlídnější. A hlavně: díky nim cítíme, že žijeme. Reálný, surový, krásný i šílený život. A o tom to sakra je!

(Díky, Marťo, Dančo, Zuzko, že jste mě nevědomky přinutily tuhle smršť myšlenek napsat :). Ulevilo se mi!). 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď