První rok Alenky

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Významná událost pro ni, významná událost pro mě. Ona už rok poznává slasti i strasti světa, já už rok zakouším slasti i strasti mateřství. A oběma  nám to, myslím, vyhovuje :).

Když má dítě narozeniny a rodiče vlastní Facebook nebo Instagram, obvykle svému dítěti skrze sociální síť popřejí. Všechno nejlepší, lásko naše. Ať se ti tu s námi líbí, broučku. Milujeme tě. Je to krásný a dojemný. Ale popravdě nechápu, co z toho dítě, které pomalu ani neumí chodit, natož číst, má. Budiž; roztomilý to je.

Já Alíčkovi popřála osobně (ona mi  naprosto nevychovaně ruku nepodala, pusu nedala, a během mého srdceryvného projevu se surově dobývala do mého výstřihu) a bylo to krásný. Celý ten den byl krásný, protože jsme si ho udělali takový… obyčejný. Šli jsme se podívat na zvířátka, na hřiště, zašli do cukrárny, kde jsme s „tátou“ bez ostychu sprdli velký zákusek, zatímco naše dáma decentně žvýkala suchý zmrzlinový kornout a smála se, hýkala, mávala a posílala vzdušné pusinky.

Je mimořádná. Jako každé dítě, které objevuje svět. Fascinuje mě ta její zvídavost, akčnost, úsilí. A fascinuje mě to, i když na ní zrovna křičím (ano, matky, otcové a sociálko: skutečně na své roční dítě občas křičím).

Je droboučká (vlastně nevím, jak moc je droboučká, ale každý to říká, tak jsem to tak nějak přijala jako objektivní pravdu 🙂). Jak je drobná, tak je mrštná. Nezastaví se za celý den, kromě 2 krátkých pauz na něco jako „spánek“, který ale praktikuje zásadně v kočárku. Jsem za to ráda, protože to není tak dávno, co kočárek bytostně nesnášela a mně to bylo hrozně líto.

Je nádherná. Zaručeně po tátovi. Řasy má až do nebes, na kořeni nosu povážlivou vrásku (to brzy!), přemýšlivý výraz a dokonalou jamku nad horním rtem. Ale taky je užvaněná, často dělá zbytečné scény, miluje být obklopená rodinou a blízkými a nemá moc trpělivosti. Tak tyhle povahové črty má zcela jistě po mně. Jestli je to výhra, to si netroufám říct :).

Je všechno, jenom ne spavec. Neumí se jen tak válet (pokud tedy zrovna není na hromadě písku nebo mokré trávě, ideálně poblíž psího ho*na), neumí odpočívat a v tichosti sledovat dění kolem. Neumí zabořit hlavu do polštáře, opřít se o měkký mantinel, vzít do náruče heboučkého plyšového psa, zavrtat se do voňavých peřin a prostě SPÁT!

Miluje, když jí zpívám, ale nesmí to být žádná kravina. Kdysi jsem psala, že uspávám u písniček Vínečko bílé a Když jsem šel z Hradišťa. Hradiště trvá, ale Vínečko vyměnila za Mravenčí ukolébavku. Aspoň něco. Co ale miluje ještě o kousek víc než můj roztřesený hlas, je Óčko kanál, hip hop a rap. Ale musí u toho být táta! Nechápu, ale tiše toleruju :-))…

Ráda krmí všechny, jenom ne sebe. Krmí mě, jídelní židličku, krmí hračky, gauč, koberec… A já pak poslouchám, že to dítě nic nejí! Jak by mohla, když je tak dobrosrdečná, že se o jídlo vždycky se všemi rozdělí. Šlechetná vlastnost, no ne?!

Nedokážu si to vysvětlit, ale zatím má ráda i paní doktorku, i protivné prodavačky, i pavouky, brouky a myši, a co naopak chápu absolutně, je její slabost pro pojídání hlíny (kdo sledoval můj těhotenský deník, VÍ!).

Ten rok s ní byl jeden velký kolotoč. Kolotoč zážitků i emocí. Nesl se ve znamení štěstí, strachu, marných snah i rezignace, smíchu a nadšení, spánkové deprivace, chaosu i rodinné pohody. A té si prosím ještě víc! Prosím a přeju si.. pro naší malou :). Protože rodinná pohoda zní sice jako klišé, ale on je to vážně základní kámen šťastného dětství.

Takže jazykem mamablogerek: HOLČIČKO NAŠE, VŠECHNO NEJLEPŠÍ A JEN TAK DÁL! :-***

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď