Přestali jsme milovat

0


Můj blog vznikl proto, aby podporoval krásu. Tu vnitřní, i tu vnější. Vznikl proto, aby
lidé věděli, že nikdy na nic nejsou sami. Můj blog má být především pozitivní. Dnes si však musím trochu postěžovat. Připadá mi totiž, že ve světě ubývá lásky…

Nejsem světoběžník, abych mohla posoudit, v kterém kontinentu jsou na tom s láskou lépe, ale do vínku mi byly dány intuice a empatie. A ty mi napovídají, že se něco děje… Že lidé nemilují tak jako dřív. Že se vytratila touha, lidskost. Oddanost a odhodlanost. Ty především.

V dnešním moderním a na oko svobodném světě se z nás bůhví proč stávají vyumělkovaná a v konečném důsledku absolutně nesvobodná stvoření. Nemít po ruce internet, magazíny, youtube kanály a celebrity, jako byhcom snad ani nežili. Tyto zdroje nám servírují překroucenou realitu. My jim nasloucháme, ale tím pádem také přestáváme vidět a vnímat věci takové, jaké doopravdy jsou: surové, složité i jednoduše krásné…

Také jsme zpohodlněli. Stejně jako místo schodů využíváme eskalátory a místo věšení prádla sušičky, stejně tak máme tendence zacházet i s láskou. Očekáváme nemožné – třeba že všechno bude šlapat jako hodinky. Že budeme denně žít svých Padesát odstínů šedi. Že budeme mít luxusní domy, záviděníhodné pracovní pozice a volnou pracovní dobu. Že procestujeme svět, získáme prestiž, vyhrajeme ve Sportce, budeme mít výstavní tělo, statisíce followerů a při tom všem stihneme vychovat pár bezchybných dětí… Žijeme v přesvědčení, že tak to vypadá. Že tak to funguje. Ne občas… že to tak bude pořád…

A tak nemáme šanci vidět, že vztah dvou lidí, to jsou i společné překážky, bouřky, rozdíly povah, krachy v komunikaci, kompromisy, hledání vzájemné harmonie, kolize, které je třeba vyřešit, abychom se jim pak mohli společně zasmát… Tohle jsou ty všední věci. Stejně jako tak obyčejná, ale ryzí gesta, jako je pusa na dobrou noc, vzájemný stisk ruky, když jde do tuhého, vzácné ticho ve chvílích, kdy není třeba slov… Je to důvěra, respekt, tolerance. Je to absolutní základ i úplný detail. TOHLE je láska.

Je mi smutno z myšlenkyopustit loď, která se potápí“. Vdyť právě loď, zmítaná ve vlnách, nám dává šanci otevřít se jeden druhému a vzájemně se poznat. Je mi smutno ze všech odborných studií, které zkoumají mezilidské vztahy a dělají závěry. Jak vůbec může někdo dojít k univerzálnímu závěru v něčem tak originálním, složitém a neuchopitelném, jako je Láska? A proč tomu tak rádi věříme, když jsme podle „statistik“ stále sečtělejší a moudřejší? Protože IQ a sečtělost nemají s láskou nic společného…..

Byla bych tak šťastná, kdyby lidé z mého okolí začali lásku méně studovat a více ji prožívat. Kdyby se jí začali víc oddávat a méně vzdávat. Kdyby nerezignovali na vztah po první krizi. Kdyby přestali stavět lásku a svobodu na opačné břehy řeky. Protože kdo miluje, ví, že právě LÁSKA znamená SVOBODU…

 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď