Pravidla lásky

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

„Napiš o tom, jak najít lásku,“ vybídl ji před lety šéfredaktor. Nadšeně přikývla. Byla čerstvě zamilovaná a po všech těch peripetiích s láskou nabyla dojmu, že k tématu má co říct. Že se vyzná…

Láska. Poprvé ji potkala ve čtrnácti. Jmenoval se Matěj, měl oči jako jarní louka a ona ho měla ráda tak, jak se na první velkou lásku sluší. Tvrdil, že správného chlapa musí zdobit jizvy. A tak když jednoho dne odešel za jinou, jednu jizvu na památku zanechal i jí. Otřepala se, vstala a šla dál…

Životní cestu jí protínali různí muži: průbojní, bázliví, s rukama, které znaly tvrdou dřinu, i s rysy tak jemnými, že se až bála jich dotknout. Když potkala Martina, srdce jí poskočilo. Hrál na kytaru a hlas se mu chvěl, když zpíval písničku jenom pro ni. S ním poznala, co je láska vtěsnaná mezi stěny zakouřeného podkrovního pokoje, jak se pozdě k ránu točí svět i jak silná je bolest z toho, když si dva lidé najednou nemají co říct… Odešel s takovou samozřejmostí, jako by snad mezi nimi nikdy nic neexistovalo. Prázdno po něm bylo tak absolutní, že ji na nějaký čas zcela ochromilo.

Když po roce a půl poznala Mirka, byla docela jiná. Uzavřená a nejistá. V bezpečí jeho náruče však rychle nabírala nové síly. Byl o mnoho let starší a ona se vedle něj cítila jako životem protřelá žena. A tak poznala svou první lásku z rozumu. Po pár letech, desítkách rozepří a jeho chladném: „Já končím,“ konečně procitla. Cítila se odstrčená. Méněcenná. Cítila křivdu a cítila, jak jí čas protéká mezi prsty…

S dalším šrámem na duši  hledala dál. Už si nebyla tak jistá v kramflecích. Bála se. Děsila se lásky, ale zároveň ji zoufale potřebovala. Měla pocit, že bez ní umře. Tak moc si ji přála zase mít, že tomu byla ochotna podřídit úplně všechno. Neposlouchala rady svého okolí, že by si měla dát pauzu, věnovat se sama sobě, trávit víc času s přáteli a rodinou… Chtěla prostě jen být milovaná.

Odevzdaně padla do náruče Radkovi. Byl vážný a v očích mu jiskřilo. Nedokázala pochopit, jak může člověk jako on být sám. Prozřela až ve chvíli, kdy ji držel pod zámkem a dělal žárlivé scény, při kterých mu oči jiskřily, ale docela jinak, než když ho poznala. Byly výhružné a nebezpečné. Vždycky si přála, aby na ni někdo žárlil. Ale až tenkrát, v tom potemnělém pokoji, kam ji v záchvatu zlosti zamkl, pochopila, že žárlivost je nemoc.

I ona tenkrát onemocněla. Z nešťatných lásek, z promarněných iluzí, ze všech těch vzletů a pádů.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

„Jak jsi na tom s článkem?“ zeptal se jí šéf právě ve chvíli, kdy zadumaně seděla a přemítala nad všemi svými vztahy. Neodpověděla. „Jsi  na to přeci expert. Víš o tom všechno,“ povzbuzoval ji, netuše, že všechny její teorie lásky se před malým okamžikem rozsypaly. Poslušně sedla k počítači a vyťukávala první myšlenky. Ty se jí však rozpadávaly jako domeček z karet. Nedokázala téma uchopit. Zapomněla, jak se píše o lásce…

Pochopila, že dávat jí jasnou podobu, je nemožné. Že lidstvo možná ví spoustu věcí o vesmíru a technologiích, ale nikdo toho neví dost o lásce. Dost na to, aby o ní mohl udělat závěr. Že je dobrá i zlá, všespásná i přehlížená, vášnivá i rutinní, rozumná i bláznivá… Že je taková, jací jsou lidé, jimž vstoupila do života. Nechová se podle manuálů… A proto i lidé, kteří takové manuály čtou, aby na ni byli připravení, jí tváří v tvář nakonec zůstanou směšně bezradní.

Namísto článku napsala na kus papíru: Láska je taková, jací jsme my. Šéf se na ni za to zlobil. Když odmítla napsat i další takový článek, dostala výpověď. Bylo to její další, nevšední setkání s láskou. A byla za něj vděčná… A myslí na něj den co den. To proto, aby nikdy nezapomněla, jak je dokonalá a křehká…

 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď