Peklo jménem nadstandard aneb Jak jsem změnila priority

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Měla jsem ho. Vydupala jsem si ho. Za 2 400 Kč na noc. Nadstandard nižší třídy, jak se tomu tam říkalo. Protože ty vyšší stály přes 4 000. Že to byla zásadní chyba, jsem pochopila, až když jsem se v tom kamrdlíku ocitla sama… ÚPLNĚ SAMA.

Unavená, ale šťastná matka, která popíjí z milovaného hrnečku DOMÁCÍ vývar… Vedle ní sladce spící miminko a na pohodlné pohovce manžel, který si čte noviny. Idyla. A BLBOST! Prosímvás, drahé prvorodičky, ano. Přejte si to, sněte o tom, ale neberte to jako samozřejmost. Protože není nic horšího, než záhy po porodu pochopit, že nic z toho se vás netýká.

Po císaři jsem se ocitla v pokojíčku, za který by se nemusel stydět ani výtržník z internátu. Svými rozměry připomínal spíš lepší koupelnu, od 60. let minulého století se v něm nezměnilo takřka nic, až na malou televizi se zapatlaným ovladačem. Nevadí, hlavně, že tu budeme mít soukromí….

To by ale ta cimra hrůzy nesměla být nalepená na sesterně a z druhé strany sousedit s koutkem pro návštěvy. Lidi drahý, co já za těch 5 dnů vyslechla životních osudů. Kolik zvonivého smíchu i hysterického pláče mi rezonovalo v uších, den co den, noc co noc. Ale já chtěla poslouchat jen pravidelné oddychování, chrochtání a pláč své dcery! Tu mi ale donesli až dva dny před odchodem domů.

Můj zmožený, skvělý manžel

Klepete si na hlavu, proč jsem si ji nevyžádala dřív? Jak já žádala! Vživotě jsem se tak neponižovala, jako když jsem shrbená bolestí v erární noční košili nesla sestrám odsáté mateřské mléko (ne, kojení nám první tři měsíce nešlo) a loudila, abych se mohla na malou alespoň podívat… Zní to drasticky a drastické to bylo, nicméně sestry byly neústupné a malinkou mi nosily pouze jednou za pár hodin, že „jako mám zkusit zase přiložit, dyk tohle je prostě divný, že se nepřisaje!“.

Můj „nadstandardní“ záchod se nedal zavřít, a tak můj milovaný muž opravil dveře. Ne snad proto, že bych byla taková citlivka, ale zjistilo se, že je plný prapodivných a nesmírně otravných mušek. Od té doby máme v každé místnosti našeho bytu plácačku. Preventivně… Manžel sedával ve starém křesle, které se nedalo rozložit, zato se z něj daly na zem shodit dvě matračky. A tak tam občas ležel vedle mě jako žebráček a já ho milovala víc než kdy předtím. Když ale odešel, trpěla jsem. Vážně jo. Televize nehrála, a když ano, statečně ji přehlušovaly sestry z vedlejšího pokoje. Spát jsem nemohla, protože jsem musela pořád myslet na ten náš malý dvoukilový uzlíček.

A tak se nadstandard pro mě změnil v celu. Chtěla jsem na klasický pokoj… „Máme plno“, řekla jedna. „Ale vždyť zítra jdete domů,“ řekla druhá (a řekla to i další a následující den…). Když mi pak po 3 dnech Alenku konečně donesli, cítila jsem hlavně strach. Hrůzu! Totiž… jediným mým úkolem bylo: KOJIT A ZAPISOVAT PŘÍBYTKY… Bože můj, kdy tenhle debilní komunistický zvyk zruší!!! Není nic stresujícího než po každém kojení miminečko přenést na tvrdou váhu a s napětím sledovat, jeslti přibyl aspoň gram (v našem případě nikdy). Sestry chodily, jak chtěly. A tak jsem víceméně chodila já. Chodila a ptala se: Co mám dělat? Proč nepije? Kde je laktační poradkyně, na kterou mám podle údajů ve smlouvě o Nadstandardním balíčku nárok? Proč jste jí dali glukózu? Od čeho má škrábanec na nose a modřinu na rameni? Proč jí krmíte z lahve, když jste slibovali injekční stříkačku a sondičku?

Tak a prostě kojte, maminko…

Chodila, občas pochodila, občas ne, občas jsem měla hlavu jako pátrací balon, občas jsem cítila prázdno a den před odchodem jsem propukla v takový pláč, že jej dokázala zastavit až menželova náruč dvě a půl hodiny poté… Protože do té doby jsem nikoho nezajímala. „Jéééžiš, další. Co dneska brečíte všechny?“, řekla zavalitá sestra, která toho měla ten den už evidentně plné zuby. Možná vám připadám slabá. Nebo náročná. Věřte ale, nejsem ani jedno z toho. Ale v téhle citlivé, pro ženu snad nejcitlivější chvíli v životě, jsem prostě jen stála o trochu pomoci. Pochopení. Podpory a povzbuzení. Které mi ten prázdný, ušmudlaný nadstandard prostě dát nedokázal.

Víte, až budu příště rodit, bude to v malé porodnici. Tam, kde mají na maminky a miminka čas. Podolí je prestižní co do lékařské péče a všechna čest dokotrům. Na lidskost jsem tu ale nenarazila… Až budu příště rodit, bude mi asi úplně fuk, když na pokoji budeme tři. Když se nevyspím, když naše děti budou na přeskáčku řvát a když budeme čekat ve frontě na záchod….

 

* tímto se omlouvám těm pár sestřičkám, které byly milé a na jejichž zaťukání na dveře jsem čekala jako na smilování :-*

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď