Nechte ho jít…

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Zemřel mi dědeček. Už je to hodně let, přesto mám někdy pocit, jako by to bylo včera, co jsem svírala jeho ruku a on zašeptal: „Ty jsi moje láska.“ Byla to poslední slova, která jsem od něj slyšela. Krátce na to jsem odcestovala za svou tehdejší láskou. A krátce na to děda vydechl naposledy.

Zpráva o jeho smrti mě zasáhla tak hluboce, že si dodnes nepamatuju minuty, které po ní následovaly. Vím jen, že jsem byla na cestě za ním. Ale nestihla jsem to. Nestihla jsem se rozloučit. Jeho milovaná vnučka, člověk, v něhož i přes všechny jeho životní maléry nikdy nepřestal věřit.

I když si jeho tělo nemilosrdně přivlastňovala rakovina, jeho mysl zůstávala čistá. Věděl o všem, co se děje kolem i uvnitř něj. A nedal na sobě nic znát. Dokonce i ve chvílích, kdy mohl už jen vysíleně brát do úst kostky ledu, aby přijímal alespoň minimum tekutin, díval se při tom z gauče na oblíbené vědomostní pořady nebo sledoval milovanou Formuli 1.

Pamatuju si každý jeho den, protože jsem tam v té době bydlela. Studovala jsem a tohle byla pro mé rodiče výrazně dostupnější – a pro mne jednoznačně nejlepší – možnost ubytování. Měli jsme k sobě s dědou blízko. Tak blízko, jak to dokáží jen spřízněné duše. „Hergot, ty jsi ženská,“ říkával děda obdivně a s vděčností, když jsem se odvážila vlézt do studny a vyčistit všechny skruže. „Tohle není zapomnětlivost, ve tvém věku je to pořád ještě obyčejná blbost,“ vzdychal s hlavou v dlaních, když mě zachvátila vlna roztržitosti (která se mě mimochodem drží dodnes :)). Nikdy mi nic nevyčetl, ale já dokázala číst mezi řádky. Poznala jsem, když se kvůli mně trápil. Když jsem přestřelila. Nemusel říkat vůbec nic a já jsem se přesto začala napravovat. Automaticky, sama od sebe. Díky němu…

Milovala jsem, když jsme spolu pracovali na zahradě a on mi vyprávěl historky z mládí. Smála jsem se a žasla zároveň. Když babička vařila oběd, sedával v čele stolu a netrpělivě bubnoval příborem o talíř, hranu stolu i skleničku. Babičku tenhle jeho zvyk rozčiloval, ale ve skutečnosti se za jejím na oko podrážděným: „Taťko, přestaň s tím!“, skrýval hluboký a vroucí cit. Jejich láska byla pevná a nezpochybnitelná. Měli se dobře – měli jeden druhého.

Dnes tu děda není a mně po něm zůstalo obrovské prázdné místo v srdci. Dlouhé roky. Den co den. Vyčítala jsem si, že jsem tenkrát odjela, zatímco on tiše trpěl. Dobře věděl, že mne jeho blížící se konec děsí. Byla jsem s ním často, a tak jsem měla i tuhle stinnou stránku života neustále před očima. Když mi svíral dlaň na rozloučenou, na chvíli jsem se s krosnou na zádech váhavě zarazila. „Tak už jdi,“ vybídl mě. Tón, kterým to řekl, byl vlídný a přísný zároveň. A tak jsem šla…

Ten úsměv mě často provází ve snech. Myslím na něj, když mi život připraví nějakou lekci a já najednou nevím, co si počít. Myslím na něj, když se zachovám tak, jak bych neměla, a zpytuju svědomí. Myslela jsem na něj ve svůj svatební den a myslím na něj pokaždé, když se mi podaří něco dobrého uvařit. Vím přesně, jak by si pochutnal, po jídle si utřel rty do velkého kapesníku a znalecky zamlaskal. Myslím na jeho úsměv, jiskřičky v očích, zásadovost i obrovské, široké srdce. A všechno ostatní si zakazuju.

Ptáte se, proč tohle všechno píšu? Protože vím, že každý z nás má nějakou svou spřízněnou duši, která odešla. Protože každého z nás tohle období potkalo nebo potká. Ta chvíle, která ho raní a navždycky poznamená. A protože už vím, že dokud nenecháme milovaného člověka odejít, nedáme klid ani jemu, ani sami sobě. Ta rána bude pořád živá a nebude mít šanci se ani trochu zacelit. Přes všechnu tu bolest pak nebudeme schopni myslet na to krásné, co jsme s milovaným člověkem prožili. Zaplaví nás výčitky nad tím, co jsme mohli udělat a neudělali, co jsme mohli říct a neřekli, co by bylo, kdyby…

A proto jsem se po letech rozhodla, že je načase nechat dědu jít. Až doteď jsem ho k sobě poutala svými každodenními prosbami a zoufalým voláním, aby mi dal znamení. Signál, že je tu se mnou. Že na mě odhlíží. Že mě tu nenechal samotnou. Tak strašně jsem na tom lpěla, že jsem úplně přestala vnímat spoustu jiných, důležitých věcí.

A tak si zkouším odpustit. Odpouštím si, že jsem tenkrát odjela, a snažím se zamést cestu po všech těch výčitkách, které mně stejně nepomohly a život dědovi nevrátily. Povoluju lana toho zvláštního pouta, které jsem si k němu po jeho smrti vytvořila. Myslím totiž, že už nás oba škrtilo…

A kdo ví – třeba mi jednou nějaké to znamení pošle. Ostatně, nedává mi je vlastně každý den? Používám jeho fráze a vtípky – není to náhodou on, kdo mi je vkládá do úst? Napínavě svírám v ruce příbor, když mi mají přinést dobré jídlo, a občas jím nedočkavě zabubnuju o stůl… Čas od času sleduju vědomostní pořady s rukama sepjatýma a kroužím palci jako o závod… Všechno tak, jak to dělal on. Automaticky, s naprostou samozřejmostí. Protože i když tu fyzicky není, já jsem pořád jeho. Jeho vnučka, jeho láska…

Kdykoli přede mnou stojí nějaké životní rozhodnutí nebo zkouška, podívám se na fotku, která zachycuje dědu na rodinné oslavě a ve výborné náladě, s rošťáckým úsměvem a kostkou cukru v ruce (která mi pár vteřin po pořízení fotky přistála na hlavě :)), začnu se smát a svět je najednou zase takový, jaký má být. A tak se mnou můj dědeček zůstane napořád. V krásných vzpomínkách a v obrovské člověčí lásce, která odolá všemu…

 

Sdílet.

O autorovi

1 komentář

  1. Aneta M. na

    To je tak nádherný článek psaný skutečně od srdce. Podařilo se ti mě rozbrečet. Je krásný vidět, jak máš dědu ráda, ta upřímná láska 🙂 Věřím, že je tady stále s tebou a dohlíží na tebe. Přeji ti, ať jsi v životě šťastná 🙂

Zanechte odpověď