Mám tě rád a další klišé

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Když jsem nedávno odjížděla na půl dne pryč, objala jsem svou dceru a řekla, že ji mám strašně ráda. „Bože, neletíš na Mars. To je děsný klišé tohle,“ obrátila oči kamarádka a vypadala vážně znechuceně. Chtěla jsem být ironická, nakonec jsem jí ale věnovala vlídný úsměv. Kdo ví, možná tuhle scénu zná jen z amerických filmů. Ale já ji znám v úplně jiném světle…

Nikdy jsem nebyla příliš otevřená, co se citů týče. Ale někde uvnitř mě to vřelo. Celé dětství, celou pubertu. Jak moc jsem na venek ostatní i sebe kritizovala, tak moc mi potom hořelo srdce. Zvykla jsem si na to. Jenže člověk míní a život mění…

Zlom nastal ve chvíli, kdy zemřel můj děda. Muž mého života. Jediná moje jistota, můj rádce, smírčí soudce, můj hrdina. A taky jediný člověk, který věděl o téhle mé tvrdé masce i o tom, co se pod ní skrývá. Byla jsem jeho holka: komplikovaná, unáhlená, ale i šikovná, chytrá a zranitelná. Věděl to. Že je ve mně tolik uzamčených pocitů, tolik utajených zážitků, tolik udupaného odhodlání… A nikdy mi to nevyčítal. Podíval se a věděl. Oba jsme věděli!

Když dostal rakovinu a já den po dni sledovala, jak navzdory své ocelové vůli chřadne, dostala jsem strach. Tak odporný, absolutní strach, jaký jsem nikdy předtím necítila. Strach, který všechno ostatní odsunul na druhou kolej: školu, zájmy, vztah… Strach, který mě ochromil natolik, že jsem nedokázala nic, než zůstat zoufale bezmocná. Tolik jsem chtěla, aby děda věděl, jakou oporu ve mně má, ale ty střety s realitou jsem zkrátka nedokázala ustát. Stal se ze mě robot, který mu obratem podal sklenici vody, kostku ledu, našlapoval po špičkách, když usnul v křesle, zlehčoval situaci a sem tam dokázal vyčarovat shovívavý úsměv nebo mu jemně sevřít dlaň. O samotě jsem potom prožívala své soukromé kolapsy a řvala do polštáře, že Bůh není a život je svině.

Pak odešel… Bez mého: „Mám tě ráda,“ které jsem šeptala do ticha pokoje večer co večer, když jsem se za něj modlila. Nestihla jsem ho. Napůl cesty za ním mě zpráva o jeho konci zasáhla jako blesk. A byla to rána, která ve mně všechno odemkla. Všechno, co ve mně celé roky spalo. Erupce pocitů a nálad. Pořád nové a nové přívaly čehosi, co jsem nedokázala uchopit. A tak jsem se jen vezla…. A vezu dál. Od té doby jsem všechno, jenom ne uzavřená. A je to vážně síla. Dobře vím, že není snadné vedle mě žít, protože intenzita, s jakou se projevuju, může být na jednoho člověka příliš. Ale taky vím, že kdybych ji zastavila, exploduju. Proto píšu – ty proudy slov mě spolehlivě dokážou zkrotit i nakopnout, přesně podle potřeby.

A proto se chovám tak, jak si situace zrovna žádá. Klišé neklišé. Proto své dceři říkám a budu říkat, že ji mám ráda. I stokrát za den. Proto i ve 32 letech objímám svou mamku, kdykoli a kdekoli mě napadne. Proto i teď chodím dávat rodičům pusu na dobrou noc. Proto neodcházím z domu bez rozloučení, byť by byla situace zrovna jakákoli. Proto jsem ze všech klišé „upekla“ svůj každodenní chleba.

Protože nikdo z nás neví, který okamžik bude ten poslední. A protože už nenechám ze svého života nikoho odejít bez toho, aniž by věděl, jak mi na něm záleží…

 

Obrázek: Pixabay.com

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď