Jak mě změnila operace

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Na jaře letošního roku jsem podstoupila operaci kostrční píštěle. Zdánlivě banální zákrok, který nevyžaduje víc než 60 minut celkové narkózy, precizní řez a velkou spoustu stehů. Bohužel, já se zařadila do skupiny těch, komu se rána po operaci začne velmi nešťastně rozpadat. A věřte mi, neštěstí to bylo…

Nemá smysl popisovat, co znamená, když se rána rozpadne. Jisté je, že v nemocnici jsem si namísto 5 dnů poležela 10 dnů, které zahrnovaly čištění otevřené rány a proplachy desinfekcí, drenování,… Držela jsem se, myslím, statečně, přestože každé ráno před vizitou jsem si brala přírodní tablety na uklidnění a potila se víc než v sauně. Během zákroků jsem si obvykle zpívala a tak nějak automaticky škubala papírové prostěradlo, které leželo pode mnou.

Nicméně daleko horší, než samotné čištění hluboké rány, se ukázaly být věci okolo. Obracení se na posteli. Vstávání. Chůze. Toaleta. Všechny tyto základní činnosti, nad nimiž člověk za normálního stavu nepřemýšlí, jsem najednou vnímala jako nadlidský výkon. Na těle se mi hromadily proleženiny a já jsem litovala i obdivovala lidi, kteří jsou k lůžku upoutáni na dlouhé měsíce.

Turecký záchod a pokora

Ani po propuštění domů se situace neměnila, týdny a týdny. Díky operaci například vím, co je to turecký záchod. Ano, přátelé, je to tak. Když máte u kostrče obrovskou infikovanou díru, kterou alespoň jakž takž drží provizorní stehy na okrajích, opravdu není čas na hrdinství, ba dokonce není na něj ani pomyšlení. A tak tam prostě stojíte, na tom místě, kterému se říká trůn, a už chápete význam toho přirovnání. Protože v tu chvíli byste dali celé své jmění za to, moci se alespoň na chvíli POSADIT!

Proč tohle všechno píšu? Protože díky tomuhle malému životnímu neštěstí mi došlo, že na světě jsou daleko horší věci než ty, které jsem dosud řešila. Že člověk, který je soběstačný v základních potřebách, je člověk šťastný a nesmírně bohatý. A také že míra uzdravování je přímo úměrná míře toho, jak moc v něho věříme.

Během své tříměsíční léčby jsem měla tolik času přemýšlet o životě a o sobě, měla jsem tolik prostoru přečíst si motivační knihy, na které se dosud jen prášilo, ba co víc: sepsat nové, vlastní pasáže, jimiž se od té doby řídím. Den co den.

Každý den vstávám s poděkováním za další nové ráno, kterému pošlu úsměv (co na tom, že někdy se k němu musím nutit – věřte nebo ne, i to se počítá!), každý večer završím tichou modlitbou (a dost často během ní usnu, což ale není hřích :)) a pokaždé, když mám nervy napjaté jako struna, si vzpomenu… Ano, přátelé, vzpomenu si na zelené, odporné kachličky v nemocniční koupelně, na svoje zesláblé ruce, které se jich křečovitě drží, aby mě nohy zase nezradily, i na to obrovské úsilí dostat se odtud zpátky do postele… a najednou začnu být vděčná a všechno napětí krásně povolí…

A kdo řekl, že všechno zlé je k něčemu dobré, ten by měl dostat Nobelovu cenu!

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď