Aleno, máš prdel jak valach!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Já a váha. Nikdy jsme si moc nerozuměly. Ona mně v období, kdy jsem byla na vysoké. Zoufale se mi tenkrát snažila ukázat, že 47 kilo při výšce 170 cm asi nebude úplně O.K… Já jí zase nesnášela v pravidelných mezidobích, kdy se šplahala k číslu 70. Na konci letošního léta to bylo dokonce téměř 80…

„Jsi přece Slovanka,“ utěšovala mě jedna babička. Ta z venkova, ta, co byla vždycky krev a mlíko, a děda to na ní miloval. „Aleno, co ty kejty?,“ děsila se druhá babička. Ta z města, ta, co si ráda odbarvovala vlasy a jointa si neváhala zapálit ani na prahu osmdesátky :). „Bože, kde je ta moje Alenka,“ hlesl před pár měsíci manžel, když procházel fotky z první společné dovolené. „Aj tu si bola ešte pekná,“ pokračoval nad momentkami z té druhé… „No, tak tu už…,“ nedokončil myšlenku, která nad albem ze třetí společné dovolené zůstala viset jako těžký bouřkový mrak. Ano, už tam jsem byla „kus“. Protože svoboda. Protože dobrá práce. Dost peněz. Málo spánku, zato hodně jídla.

A přišla další dovolená… A pak ta letošní – první v mém životě, kdy jsem ani na jediný den neoblékla plavky.

Letošní léto. To „bez plavek“…

V hlavě jasno

„…Ehm, Alčo, dobrý no. Tak copak to bude tentokrát?,“ pousmál se švagr, když jsme spolu na začátku léta seděli, pili víno a já se rozpovídala o kurzu Transformers42 a o Jakubovi Bínovi, který je jeho tvůrcem. A navrhla, že do toho půjdu. Švagr mě zná 14 let. Ví, že za ty roky jsem „nastoupila“ do desítek kruzů, navštívila desítky výživových poradců a nikde nevydržela déle než deset dnů…

Proč jsem to tentokrát nevzdala? Sama nevím, nicméně v hlavě mi zůstalo pár okamžiků, které to všechno zřejmě odstartovaly. Třeba nepříjemný zážitek z dětského hřiště, kde jsem chtěla řádit se svou dcerou, ale mé boky řekly houpačce rezolutní NE. Třeba když jsem po návštěvě u známých běžela zvracet, protože jsem přes tři hodiny držela stažené břicho, abych si opticky ubrala alespoň pár kil! Třeba když jsem ráno vstávala s hekáním, protože mě neskutečně bolely nárty z toho, jak rychle tělo měnilo váhu… A já najednou věděla, že tenokrát to nevzdám. Že to nebude na chvíli, že to bude napořád. Že to nebude kvůli někomu. Že to bude kvůli mně. V hlavně jsem měla jasno. A to je, myslím, základní kámen úspěchu. Otevřít oči, přiznat si, že

Miluju jídlo. A jídlo miluje mě.

vážně nejste O.K., a jít do toho s čistou hlavou.

Víc než těžké začátky

Co mě čekalo? 42 dní zajímavého, ale striktního redukčního jídelníčku. 42 dní pravidelných tréninků. Pravidelné půsty. Pravidelné debaty s Kubou i ostatními členy kurzu. Vzestupy a pády. Žádný cukr. Žádná pšenice. Žádné mléko. Žádný alkohol. Alespoň ne v prvních týdnech. V těch, které jsou TAK ZÁSADNÍ…

První dva týdny jsem lítala na kolotoči tak nepředstavitelných nálad, že se divím, že to moje rodina ve zdraví přežila. Byla jsem odporná. Unavená. Naštvaná. Nepříčetná. Chyběl mi cukr, popcorn k televizi, pivo před spaním. Chyběla mi podpora okolí, které se mým snahám stále ještě smálo. Mým hlavním tahounem byla moje dcera. To rok a půl staré stvoření, které na mě koukalo jako na modlu, i když jsem se zrovna válela po tréninku

Moje pravidelné výšlapy :).

upocená na zemi. Ten anděl, co mi chodil dávat pusu, když jsem den po prvním půstu objímala záchodovou mísu, sypala do ní snídani, vztek i beznaděj a břečela, že už nemůžu. Ta láska, co statečně zadržovala pláč, když jsem vzteky házela pánev do dřezu a nadávala, že se na to každodenní vaření můžu vy… To ona mě podporovala. To ona kolem mě dychtivě našlapovala a láskyplně mi tleskala, když se mi poprvé podařilo udělat dřep bez toho, aniž bych odlepila chodidla od země…

Jestli jsem za tu dobu vlezla na váhu? NE. Věděla jsem, že je to bída. První tři týdny se nedělo prakticky nic a já měla chuť rozbít Bínovi ten jeho provokativní úsměv. Měla jsem chuť rozbít hubu i sobě, zasypat se chipsy a umřít. Vážně jo. Nicméně, zasáhla vůle. Ta, která mi 32 let chyběla, aby se konečně ukázala v celé své kráse. A tak jsem jela dál…

Konec dobrý, všechno dobré! 

10 týdnů v procesu 🙂

Čtvrtý týden přinesl zlom. A když říkám zlom, myslím tím radikální změnu. Budila jsem se snadno, vstávala s lehkostí a těšila se na… zeleninu. Lidi drahý, jak já si zamilovala zeleninu!! Najednou mi nechyběly rohlíky s marmeládou. Absolutně fasicnovaně jsem chodila po obchodě a sledovala, jak se mnou regály s čokoládou nic nedělají. Sama sebe jsem poslouchala, jak říkám: Hele, mám chvíli čas, jdu se projít. Jdu běhat. Kup mi lososa… 

Zamilovala jsem se do pocitu, když vás pálí svaly a vy víte, že všechno, co děláte, děláte poctivě. Zamilovala jsem si nové chutě. Ty základní, ty opravdové. Hořkost, a přitom sametovost kakaových bobů. Šťavnatost a křehkost pečeného masa. Štiplavost čerstvě namletého pepře. Plnost pomalu taženého vývaru….

A i když je kurz dávno za mnou, pro mě nic nekončí. Mám základy. Věřím, že stabilní. Mám výsledky. Věřím, že citelné.

https://transformers42.cz/

A mám vůli. Věřím, že z oceli.

 

P.S.: Kdybyste si snad někdo myslel, že tenhle článek vznikl v rámci spolupráce, tak ne. Nevznikl. Kurz jsem si zaplatila. A oddřela :). A jestli chcete změnu, tak to udělejte taky tak. Protože pak si těch výsledků člověk o to víc váží!

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď