Být rodič

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Jistě jste si všimli, že jsem založila novou rubriku. Rodičovský diář. Deník. Zaznamenávání důležitých milníků v životě mém a mého potomka. Proč to vlastně dělám? Už vím: ABYCH SE Z TOHO NEZBLÁZNILA :).

Být rodič je naplňující, krásné a povznášející. Ale být rodič je také něco, na co vás nikdo nepřipraví. NIKDO. Ani chytré knihy, ani rodiče, prarodiče, mnohonásobné matky, dokonce ani sebelepší předporodní kurz. Když jsem otěhotněla, moc ráda jsem se o porod a rodičovství zajímala. Fascinoval mě hypnoporod, přirozený porod, aromaterapie. Fascinoval mě koncept kontaktního rodičovství. A tak jsem četla. A psala poznámky. A cítila se stejně důležitě, jako když jsem se chystala na státnice. Akorát jsem nebyla nervozní. Byla jsem povznesená. Jo, bylo to krásný…

Příjem do Podolí :)…

Pár měsíců nato jsem porodila. Absolutně nehypnoticky a neuctivě; císařským řezem v Podolí. Z vlnobití, které mělo během porodu přicházet v pravidelných intervalech, nezbylo nic než pach desinfekce a nepříjemná bolest pod žebrem, když mi Alenku zpod nich páčili…

A tehdy, v tom okachličkovaném sálu, jsem pochopila, že mateřství bude pěkná jízda. Prostě do toho spadnete a nazdar. Starejte se, opatrujte, strachujte se, smějte se… A hlavně si nad tím vším držte nadhled.

Co bylo dál?

Netknutý Aniball jsem prodala, zato jsem se zásobila litry kojícího čaje a kvalitní elekrickou odsávačkou mléka. Sladký společný spánek jsem vyměnila za sprintování s kočárem po sídlišti a nekonečné „šššššššš“, když ani po hodině a půl pláče malá nezabrala… A přesto, světe div se, já jsem NIKDY NEBYLA ŠŤASTNĚJŠÍ 🙂. Jo jo, rodičovství je plné paradoxů. A někdy je třeba se z něho trochu vybít, v mém případě vypsat. Vypsat se z té hormonální smršti, z tisíců pročůraných plen, ze stovek probdělých nocí, z partnerských hádek, ale i z milionů úsměvů, slz dojetí a mateřské pýchy.

Protože být rodič je životní role, ze které lidi tak torchu zmagoří. Uznejte sami: kdo normální by si ve vzácných chvilkách volna, kdy se domovem rozhostí TICHO a KLID, začal s přihlouplým úsměvem prohlížet tvář dítěte, které teprve před pár minutami pracně uspal? Kdo normální by si nechal skákat po břiše, prdět za krk, čůrat po sedačce a dělal ze sebe totálního idiota ve snaze spatřit alespoň záblesk úsměvu?

Miluju být magor. A moje dítě to ví, proto ho ze mě tak rádo dělá… 🙂 :-*

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď