Alenka (ne)spí a pláč je tabu!

Google+ Pinterest LinkedIn Tumblr +

Děsný klišé tohle téma miminkovského spánku. Ale jenom do chvíle, než se vás začne bytostně týkat. Vás a vašeho drobečka. Takže tady je něco málo o spánku naší lejdy, seznam mých zlepšováků a budiž vám k užitku :).

Alenka je nezmar. Všechno ji zajímá, neposedí, natož aby ležela. Je v ní tolik života! Což je krásné, ale ne v noci. Náš poklad špatně spí zhruba od 4. měsíce. S příchodem 6. měsíce nastal další zlom a aktuálně zvládá běžně i 10 probuzení. Ano, já vím: každé miminko se v noci budí! Jenže jsou miminka, která umí zase sama usnout. Pak jsou miminka, která potřebují trochu pomoct… A pak je naše Alenka :), která stojí, řve, roní slzy jako hrachy, volá MÉÉÉÉ, MAMA, MÉÉÉÉÉ, AJAJAJ, a pokud něco neuděláte, probere se a definitivně nespí i další dvě tři hodiny.

„To jí musíte nechat vyřvat.“, radili jedni. Nechali jsme. Jeden večer. Víc už nikdy, děkuju, takový tyran zase nejsem. „To jí nesmíš v noci kojit.,“ radili druzí. „To jsou zuby.“To jsou prdy.“ „To je málo světla.“ „To je moc světla.“ „To je separační úzkost.“ „To je rozmazlenost.“ Tak vážení, TO JE PROSTĚ ALENKA. Každé dítě je jiné. Některé spí celou noc už od narození, jinému to trvá rok, některým dětem i tři roky. A vy jste rodič. Jednou jste si to dítko zkrátka ukuli, takže je třeba o něj teď pečovat. Ono je na vás odkázané, tak to prostě je. A nechápe, proč máte pod očima kruhy jako panda, kafe si zaléváte studenou vodou a prodavačce v obchodě místo peněz podáváte vlhčený ubrousek.

Nechat vyplakat: sobectví, nebo nutnost? 

„To je celý ale váš problém,“ namítla nekompromisně známá, když jsem se jí svěřila s tím, že už hezkých pár měsíců v noci spíš bdím než spím. „Ještě aby mi děti v noci takhle skákaly po hlavě. To určitě, nejsem otrok,“ dodává pokaždé a nutno říct, že sebevědomí jí nechybí. Její děti obě spaly do 6 měsíců ve svém pokoji. Bez chůvičky. Prostě večer zavřeli dveře, zhasli a dělej si, maličké, co chceš. Asi to pomohlo. Jenže já se nemůžu zbavit dojmu, že tenhle přístup není správný. Že to miminko minimálně do roku NEVÍ, proč to děláte. Co mu to děláte. Proč má být najednou samo ve tmě, v prázdném pokoji, necítit vaše teplo, neslyšet váš hlas, to, jak ve spánku oddychujete, nemoct se vás dovolat. Bože můj, tohle je přece silné sousto i pro dospělého člověka! Samozřejmě, že takové děti po čase rezignují. Ale je rezignace a ztráta důvěry v to, že někdo přijde, opravdu to, co pro své děti chceme? Co je pro jejich budoucí život a sebevědomí to pravé?

Je mi jasné, že mi do schránky za pár chvil přiletí spousta zpráv o tom, jak se mýlím a jak si na sebe pletu bič a jak jsem otrok svého dítěte a jak naši rodiče to tak dělali a podívej, ha, žiješ!…. a jako vždy to budu ignorovat. 

Zkrátka: Alenka spí mizerně, já taky a je to síla. Ale nikde není psáno, že je to navěky. Tady je několik mých tipů, co dělat pro to, aby spánek byl alespoň o kousek lepší (samozřejmě pominu klišé typu: suchá plena, plné bříško, to je samozřejmost).

Usínáček: nejlepší investice

Znáte usínáčky MyHummy? My jo, už od šestinedělí. A přestože to není levná záležitost, nelituju! Tyhle plyšové hračky se dají připnout na postýlku, anebo jen tak položit vedle dítěte, a prostě šumí. Různě hlasitě, v různých intervalech, jak si zvolíte. Hodinu, pak se vypnou. Anebo je prostě zapnete znovu. Alenka má tenhle šum ráda a xkrát nám pomohl k tomu, aby po předčasném probuzení sama usnula. Tyhle usínáčky prý slouží hlavně první tři měsíce… Nevím, nám slouží už 10. měsíc a asi ještě dlouho bude :).

Větrat, větrat, větrat

Ale ne celou noc! Jednorázově, hodně, předtím, než jde spát. Alenka je bohužel ten typ, který nesnese přikrývky. Žádné. Prostě spí jen tak, bez deky. Nesnese ani spací pytel. Jakýkoli pokus o zakrytí byť jen nožiček končí okamžitým probuzením, vrtěním a pláčem. V pokoji tak udržujeme teplotu okolo 23 stupňů, aby jí bylo nepřikryté teplo, ale před spaním větráme, aby vzduch byl ostrý a svěží. Vidím na ní, jak to má ráda, jak jí to uspává, uklidňuje. Moje teplá náruč a studenější vzduch: ideální kombinace, která jí pomáhá usnout rychleji.

Usínat bez pomoci

No, vážně na tom něco je. Nicméně nedoporučuju dopracovat se k tomu vyplakávací metodou. Alenku těsně před spaním kojím a snažím se, aby u toho neusnula, protože SKUTEČNĚ, když mi usne v náručí a já ji pak přenesu do postýlky, vzbudí se mnohem dřív, než když usne v postýlce sama. A sama poslední dny opravdu usíná. Jak jsme to dokázali? Každodenními rituály: 

  • při večerním kojení jí šeptám pokaždé to samé: že ji máme rádi, že jsme tu pro ní, že si má nechat něco krásného zdát, že je naše štěstí…
  • při večerním kojení zpívám. Zkoušela jsem Halí belí a spoustu dalších ukolébavek, ale ona prostě akceptuje jenom: Vínečko bílé a Když jsem šel z Hradišťa :-D.
  • po kojení ji ukládám do postýlky. První dny jsem si vedle ní lehla, hladila ji, a i když plakala, sem tam vstávala, prostě jsem čekala, než zabere. Zhruba po týdnu jsem ji už jen položila, pohladila, dala pusinku a odešla.
  • dveře pokoje necháváme otevřené a otevřené necháváme i dveře do obýváku. Pomáhá jí to, asi ten pocit, že jsme na dosah.
  • v pokojíčku rozsvítím noční světýlko, které vypínám, když usne, a znovu už nezapínám.
  • pravidelně tedy zapínáme také šum (většinou usínáčka zalehne a spí na něm nalepená) a do postele jí dávám své triko nebo košili, které velice často ve spánku muchlá.
  • v postýlce nemá nic než usínáčka, plyšovou lištičku a mé tričko. Plánuju ale pořídit ještě dečku z ovčí vlny, o tom ale více v jiném článku!
Postýlka u postele

Alenka měla postýlku u zdi, asi půl metru od našich postelí. Divili byste se, ale asi to nesnášela moc dobře. Když se totiž vzbudila, nedosáhla jsem na ni. A tak jsme postýlku přirazili úplně k postelím, abych ji mohla v noci hladit, aby nás prostě lépe cítila. Neříkám, že nastal obrat o 360 stupňů, ale je to rozhodně lepší volba. Takový kompromis mezi spaním v posteli a samostatným spánkem :). Nicméně, když jí opravdu není dobře, nemám problém si ji do postele vzít. Dítě není parazit, tak proč se toho společného spaní bát?!  

„Slané“ na noc

Ne kaše, ne sladká mlíčka, ne ovoce. Všechno tohle Alenka jednak nemá ráda, a když už to do ní dostanu, usíná potom strašně dlouho a neklidně. Je zvyklá dostávat před spaním zeleninový příkrm, ten samý, co měla na oběd. Někdy s masem, někdy ne. Víc ji to zasytí a déle potom vydrží do prvního probuzení. Zkuste to.

Prosím, spinkej

Jo, tohle si v duchu říkám noc co noc. Ale taky je to název knihy, která velice silně ovlivnila mé mateřské cítění. Bože můj, lidi, TAHLE KNIHA JE BIBLE. BIBLE VŠECH RODIČŮ. Všech unavených, vyčerpaných rodičů, kterým tečou nervy, kteří jsou zmatení ze všech těch rad moudrého okolí, kteří mají tendence uprostřed noci na své děti řvát: Do prdele, tak už spi!!, kteří si říkají, kde udělali chybu, které občas napadne, že další dítě už nikdy víc…. 

Lenka, autorka knížky a spánková antropoložka, tuhle knihu napsala pěkně po „česko-slovensku“. Žádná přiblblá „waau amerika“. Je to knížka napsaná nesmírně čtivě a nesmírně lidsky. Knížka, u které si nejednou popláčete. Knížka, která z vás sejme strašnou spoustu otěží. Knížka, která možná nenaučí vaše děti spát celou noc, ale naučí vás k jejich křehkému spánku přistupovat zcela jinak. Tahle knížka je prostě jako lžička medu na čerstvém rohlíku s máslem – chápete, prostě dokonale sladká odměna!

Takže tolik u nás a víte co? Napište mi, jak to máte vy. Co vám pomohlo, co se vám osvědčilo, jak to zvládáte a jak to zvládají vaše děti. 

 

 

Sdílet.

O autorovi

Zanechte odpověď